Sázka 2
Sázka II.
Vsadit se s krásným (BOŽSKY krásným!)chlapem,že zvednete všechny čtyři nohy pětimetrákovému vraždícímu monstru-to je sebevražda,uznejte.Obvzlášť,když jste drobná květinka ženského pohlaví.Jenže já tu sázku vyhrát musela.Šlo mi o čest.Profesní i osobní.Že jsem Božského marně ,ale o to vydatněji milovala,zatímco on mě nenáviděl k smrti kvůli hloupé přezdívce,kterou jsem mu vymyslela ,bylo vedlejší.
Jasava,mrcha všech korunovaných mrch,se poklidně pásla ve výběhu společně s dalšími chovnými klisnami.Na rozdíl od ní jste však k ostatním pěti kobylám mohli bez obav přijít a zvednout jim nohy,klidně se zavázanýma očima a jedním prstem v nose.Vždyť o co jde?Zvedání nohou je naprostý základ výchovy,učí se to již třídenní hříbátka , takže proč by dospělá,jinak normální kobyla něco takového neuměla?! I uměla,co si budeme namlouvat,uměla,ale NECHTĚLA!Nechtěla tak zarytě,že raději pošle zuby a kopyty (náhle zvedanými ostošest!) na onen svět celé osazenstvo oddílu,než by kteroukoli svoji končetinu svěřila do rukou člověka.Kdysi prošla peklem u surového majitele a odnesla si,kromě šrámů v duši,i ošklivě dobité nohy,s jizvami tak strašidelnými,že vám vháněly slzy do očí.Jizvy v duši na tom zřejmě nebyly o nic líp.Pro mrkev si přiběhla ochotně .Podrbat na čele se také nechala.Ale stačilo pohledem sklouznout k nohám,jenom pomyslet na zvedání kopyt-a kůň odtryskal na druhý konec výběhu.Vlísávala jsem se klisně dobré dvě hodiny,hladila,přemlouvala.Samozřejmě s nulovým výsledkem.Večer jsem zahlédla v akci Božského .Nejprve zkrmil dvě tuny cukru (Jasava,roztomile žebrala o další),drbal ji na kohoutku div si prsty nesedřel ( Jasava blahem chrochtala) a opatrně,nenápadně sjel rukou směrem k přední noze.A začal kolotoč.Mikymu se taktak podařilo najít záchranu v jeslích na seno.Než kobylu dalšími tunami cukru přesvědčil o vlastní neškodnosti a mohl ve zdraví ( a poraženě) opustit box,propotil frajerské tričko i zánovní rajtky.Ale další den se snažil nanovo.Tentokrát si na pomoc přibral kámoše(naklonovaný Rambo),o hlavu vyššího ,ramenatějšího.Jistěže marně.Kobyla,uvázaná,přervala ohlávku a zuby vyprovodila oba hrdiny ze dveří.
Na Mikyho roztrženém rukávu jsem spatřila krev,v očích temné odhodlání.,,Vzdej,to“syčel, ,,ženská nemá šanci.“ Vzdorně jsem vysunula bradu: ,,Nikdy se nevzdávám !“ ,,Riskuješ hezkou tvářičku!“ Srdce mi nadšeně poskočilo.Hezkou tvářičku….jsem pro něj hezká,líbím se mu!Nejraději bych se roztančila.Místo toho jsem zvedla telefon .Zaříkávač koní Tonda nevypadal ani svalnatě,ani kouzelně.Jen obyčejně.Zklamal mě ,sotva vystoupil ze stařičké škodovky.Tohle nic že si poradí s černou mrchou Jasavou?Kvůli tomuto nenápadnému človíčkovi jsem se ulila ze školy a tajně,aby ty zázračně metody nemohl Miky okopírovat,pašuji do oddílu kohosi za tři stovky na hodinu?Mé tři stovky ?? Když mi po vyvedení kobyly z boxu sdělil,že problém není v koních,ale vždy v lidech,s chutí jsem po něm mrskla vodítko.Jen ať si to s Jasavou užije,kouzelník jeden!Jenže kouzelník kouzelníkem fakt byl.Nasadil klisně provazovou ohlávku,připnul svůj vlastní provaz a po půl hodině ničeho zvláštního za ním kobyla chodila i bez ohlávky jako očarovaná ( já byla očarovaná úplně stejně).Za dalších deset minut mu se svěšenou hlavou a uvolněným výrazem dovolila vodítkem jezdit přes nohy a za další čtvrthodinku důvěřivě zvedla všechny čtyři .Šla jsem do kolen.Ty potvoro!Nakonec si lehni a vystrč ty svý paznehty do vzduchu,ne?!Ale lhala bych,kdybych tvrdila,že jsem měla vztek.Ne.Mě stravoval úplně jiný pocit.Obdiv .Obdiv k někomu,kdo za hodinu v mých vlastních očích vyrostl z trpaslíka v obra.Další den a další se škola musela obejít bez mé přítomnosti.Úplně jsem tomu zázraku neslyšné komunikace,komunikace na úrovni koňského myšlení,propadla.Už mi nešlo o trapnou sázku a zvedání nohou za každou cenu.Náhle jsem chápala,že se klisna bojí,smrtelně bojí.Nedělá naschvály,jen nevěří.A já jí chtěla pomoci.Už jsem nepotřebovala vyhrát.Potřebovala jsem se učit.Mně nohy Jasava nezvedala.Na to jsem znala a uměla málo.Ale toužila jsem umět víc.Mnohem víc.
Ńavštívila jsem Tondu (měl něžně hnědé,chytré oči) , dívala se , jak na nepatrné pokyny jeho koně lehají,sedají,ochotně plní,co tomu nenápadnému klukovi s duší motýla na očích vidí.
A on se jen vyrovnaně usmíval,klidně a přátelsky mluvil s koňmi,dětmi,psy a s mou zázračně lapenou,zmítající se dušičkou.Kouzelný motýl….
Nakonec jsem Jasavě nohy zvedla.Já.Ne krasavec Miky,který skončil se zlomenou rukou v nemocnici,když klisnu ani se třemi kamarády,dvěma biči a jedním lanem k poslušnosti nedonutil.
Pan Skořápka si vysloužil můj soucit.Tonda si vysloužil moji úctu,důvěru- a také lásku.Vše,co dokáže dávat plnými hrstmi i koním.
Můj kouzelný motýl mi pomohl nejen vyhrát sázku,ale i nalézt úplně nově rozměry práce se zvířaty,jejichž duše je navždy divoká a nespoutaná.
A moji lásku opětoval.