Čokoláda
Čokoláda
Na svět přicházela ve chvíli,kdy jsem s kelímkem horké čokolády v ruce šla její mámu zkontrolovat.Stará Centa právě vytlačila kopýtka a já s překvapením sledovala,jak se kůň mého života dere na svět.
Když oschla,zírali jsme celá rodina na tu zvláštní barvu.Hnědka.Ne však obyčejná.Čokoládová.Přesně stejného odstínu,jako ten vystydlý nápoj na dně kelímku odloženého vedle boxu.A tak jsme ji tak pojmenovali.Čokoláda.Vysoká , nohatá , s obrovskými kukadly a nepřehlédnutelnou barvou kožíšku.
Když mi druhý den ráno řehtala na uvítanou,netušila jsem,že dnes začíná náš rituál.Vybrala si mě jako svého člověka,možná hned v ten moment,kdy jsem roztrhla plodové obaly.Nestalo se jednou jedinkrát,aby mi při příchodu do stáje neřehtala své koňské ,,ahoj“ v útresty. Mně .Jenom mně.Nikoho jiného řehtáním nevítala.Prázdniny uháněly šílenou rychlostí,skoro stejným tempem,jakým Čokoláda rostla .Vytahovala se do výšky přímo před očima,sílila,učila se mít radost ze života.Koňskou abecedu jí nevštěpovala jen máma a pony valášek.Učila jsem ji i já .To potřebné (zvedat nožky,stát u čištění,nechat si nasadit ohlávku a vodit se) i úplné zbytečnosti ( lehnout si vedle mě na trávu,vyplazovat jazyk,když ho vypláznu já,přeopatrně si brát z mých rtů kostku cukru).
A Čoki se učila nadšeně.
V září začala škola,devátá třída volala do lavic,přesto jsem pravidelně před odchodem běžela naše koně nakrmit,jen abych mohla Čokoládku podrbat za ušima.Ve škole jsem si potom kreslila do sešitů její jméno ozdobené těmi nejkvětnatějšími malůvkami.Ještě před odstavem uměla opustit na hodinku mámu a jít se mnou do lesa na procházku.Neřehtala po ostatních koních,teprve při návratu nadšeně a hlasitě všechno čtyřnohé osazenstvo pozdravila .Ale neutíkala do boxu k volající Centě.I když jsem odepnula vodítko,stála a koukala svýma chytrýma očima,co se bude dít.A tak jsem většinou zamířila k sedlově pro pár tvrdých rohlíků ,mlsnou potvoru v patách.Teprve potom bylo na řadě mléko od mámy.
V roce byla jen o pohlavek menší než stará Centa a k nejoblíbenějším kouskům,které jsme předváděly vykuleným kamarádkám,patřilo vzpínání se na nenápadný povel.Stále si ochotně lehala vedle mě do trávy a dokonce jsem ji naučila na mlasknutí a poťukání bičíkem po zádi vyhodit.Když jsem kousek poprvé předvedla mámě,rozčílila se,že kazím hodného koně a učím ji kopat po lidech.Ale Čoky nikdy nekopala.
Ve třech letech jsem jela na první projížďku,čtvrthodinka stačila nám oběma,bez sedla-a též bez nejmenších zádrhelů.Po půl roce jsme již cvalem křižovaly lesy a louky za naším domem,bez sedla i s ním,dle momentální nálady.Čokoláda neznala bič,toužila vyhovět a krom ostrého syknutí ( to byl nejvyšší trest,po kterém jsem kdy sáhla )si vždy vysloužila jen moji chválu a spokojenost.Milovala jsem ji.
Milovaly jsme se navzájem Jenže může být život stále růžový?
Jednou nad ránem mě vzbudila hádka.Táta se právě vracel z herny. ,,Máš rodinu živit, ne jí pouštět žilou!“křičela máma..Omluvy zanikly ve výčitkách,rozluštila jsem až tátovo: ,,Prodá se Čokoláda-a bude po dluzích!“ Dveře bouchaly skoro stejně hlasitě jako moje srdce.A pak se zastavilo…Máma mi to sdělila až po týdnu ,vysvětlovala,klopila oči.Táta se o celé věci odmítal bavit.Prý: ,,Stejně se máš učit a ne lítat s kobylou po lesích!Čeká tě maturita.“
Ano.Maturita mě čekala.A taky totální osamění.Bydleli jsme kus za vesnicí,na samotě,a já jako nejlepší kamarádku měla Čokoládu.Diskotéky a party hlučných spolužáků mě nezajímaly.Tátu jsem zase nezajímala já.Na ten den nikdy nezapomenu. Čoki byla od rána neklidná,obvyklou porci krmení nechala bez povšimnutí.Opírala si o mě hlavu a já bych přísahala ,že pláče.Všichni příbuzní,praktičtí a k uzoufání nudní,mi opakovali ,že kůň nemá rozum,že je mu jedno,kde žije ,hlavně když má plný žlab.Nevěřila jsem jim.Nechápali náš jedinečný vztah.Vůbec netušili,jak výjimečná Čokoláda je.Potřebovali peníze,kterými táta splatí dluhy a překryje ostudu,které stejně jednoho dne vypukne,protože gamblerství je nemoc-a táta se léčit v životě nepůjde.Dnes ho Čokoláda zachrání-ale co bude dál?Mámy mi bylo líto.Jeho jsem nenáviděla.
A právě on Čokoládu odváděl.Odmítala jsem ji nakládat,kvůli němu musí pryč,ať si ji tedy z domu vyhodí sám!
Jenže Čoki nenastoupila tátovi,mámě ,ani tlouštíkovi,který ji kupoval pro syna.Odmítala se k přepravníku přiblížit a já až domů slyšela řehtání,vyděšeně se rozhléhající dvorem.
,, Propána,pojď si tu mrchu naložit,nebo ji přizabiju!“ táta mě nakonec našel celou ubrečenou v koupelně .
Samozřejmě za mnou šla bez nejmenšího zaváhání,naprosto důvěřivě.A já ji přitom zrazovala….
Auto vyjíždělo ze dvora.Táta křečovitě svíral bankovky,tlustý kupec mával.Z vozíku znělo poslední táhlé ržání.Čokoládčino loučení.Slzy s mi valily proudem,přesto jsem šeptala: ,, Buď šťastná ,Čoki,já nikdy nezapomenu…A jednou si tě přivezu zpět….