Čokoláda 2
Čokoláda 2
Vystudovala jsem pedagogickou fakultu a prvním rokem učila prvňáčky.Práce mě bavila,přesto jsem nebyla úplně šťastná.Chyběla mi Čokoláda.Moje nádherná kobylka,můj nejlepší přítel z dětství.Kam se poděla?Tenkrát ,jen pár dní po tom,co ji táta naprosto bezohledně prodal,jsem se ji vypravila navštívit.Cesta mi vlakem a autobusy trvala skoro čtyři hodiny,což mi v sedmnácti připadalo k nepřečkání.Přesto jsem nakonec stála v cíli-před ,, Podkovou“ sportovní stáje plnou přepychových vymožeností jako je solárium pro koně,krytý bazén,zrcadlová jízdárna.Okolí se hemžilo snad všemi barvami nejroztodivnějších překážek,cvičný parkur nepostrádal vodní příkopy a živé ploty,přesto mi tu scházelo to nejzákladnější –výběhy.Jak může někdo chovat koně celý den zavřené v boxech?Chápu,že skvělí koňští atleti jsou cenný materiál,ale ten ,, materiál“je živý!A živý kůň dá vždy přednost zelené trávě před zlatou klecí,i kdyby mříže byly posázeny drahokamy!Ale to už mi Čoki ržála na uvítanou z přepychového ,pečlivě zamřížovaného boxu.Vzala jsem ji na procházku,na nedaleké louce ji vypustila do volnosti a nešťastně sledovala zběsile cválající zvíře,plné nastřádané energie,obíhající mě v postupně se zmenšujících kruzích.Když konečně upustila páru,vrhla se na trávu,protože pastva pro ni u nás doma byla tak samozřejmá jako vzduch k dýchání.Prošly jsme okolí,zabrousily do lesa.Čokoládka si mě hlídala jako dychtivý psík a křečovitě se mi držela v patách,zpožďovala se jen aby ukousla travičku,rychle mě doklusávajíc s dojemně reálnou obavou,že opět zmizím z jejího života.Když jsem ji vracela do přepychového boxu a skutečně odcházela,zoufale vrážela do dveří a ržála tak divoce.že mi pan tlouštík i se synem doporučili,ať již nikdy nejezdím a klisnu nerozrušuji.Přesto jsem za ní po týdnu spěchala znovu.A ještě dvakrát. Samozřejmě vždy stejný scénář-moje slzy, její divoké ržání a zlost nových majitelů.Naposledy jsem se s nimi o nutnost výběhu a pastviny pohádala tak ,že volali tátovi.Po příjezdu mě doma čekal rozzuřený rodič a stručné varování:ještě jedinkrát se kobyle přiblížím a přerazí o mě násadu od lopaty.Přesto jsem ji jela navštívit znovu.V té době již majitelé naznali,že Čokoládka nemá ke skákání vlohy a prodali ji neznámo kam.Zapomněli prý jméno kupce,ztratili adresu.S potměšilým úsměškem a pomstychtivým třpytem v očích krčili rameny.To víte,slečinko,skleróza…Pátrala jsem ,psala inzeráty ,ale po klisně se země slehla.
Studovala jsem,hádala se s tátou,o víkendu pravidelně jezdila hledat svého koně.
Nic.Marnost nad marnost.Hladit jsem mohla jen pomalu blednoucí fotografie v albu a na stěnách.Sotva jsem se postavila na vlastní nohy ,pevně rozhodnutá veškeré finance vložit do nalezení mé Čoki,objevili tátovi ošklivý nádor na plicích.Léčba nezabírala,doktoři mámě na rovinu řekli,že naděje není naprosto žádná.A tak začalo objíždění a placení léčitelů ,cesty po celé republice,dokonce i do zahraničí.Přes všechnu snahu táta usychal před očima,bolestmi plakal a teprve když zemřel,došlo nám,že smrt pro něj musela být vysvobození.Máma po pár měsících truchlení začala konečně znovu žít a já mohla veškerou energii vrhnout do hledání Čokolády.Měla jsem věk na vdavky a děti,v hlavě mi však strašila jediná myšlenka –vzali mi,co bylo moje,já to teď musím dostat zpět!Objevila ji malá dívenka Soňa.V zastrčeném statku,ve výběhu zarostlém kopřivami ,plném starého harampádí .Vyhublou,smutnou,rezignovanou.Majitelka Soňičce dovolila k ohradě chodit,ale prý je klisna zlá a nezvladatelná ,nesmí se k ní tedy v žádném případě vstoupit.Jak by mohla destiletá žabka poslechnout?Nějaký čas koníka krmila přes ohradu tvrdým chlebem,časem zkusila rozčesat zacuchanou hřívu a brzy se na čokoládově hnědé klisně tajně projížděla.Byla tak hrdá na zvládnutí nebezpečné bestie,že svůj příběh i s fotografií poslala do časopisu Jedzdectví.
A tam jsem Čokoládku konečně viděla….
Dál to šlo strašlivým tempem.Redakce poslala Soničce můj dopis,ta ihned odepsala a než se kdo nadál,ujížděla jsem ve svém fiatkovi na druhý konec republiky.Našla jsem ji v miniaturní ohrádce,pod miniaturním přístřeškem .Věřte neb ne,poznala mě.Řehtala mi na uvítanou,jako by to bylo včera,co jsme se rozloučily!S pláčem jsem ji chytila kolem krku a snažila se nemyslet na to,jak příšerně vyhublá a špinavá je.Nejdůležitější ze všeho bylo,že jsem ji konečně po všech těch letech objevila.Je moje!
Ovšem paní majitelka si to nemyslela:,,A to jako čekáte,že Vám tak cennou krev prodám?Jsem chovatel ,ti se nejlepších zvířat nezbavují !“ Že je tedy nechávají živořit v ohrádce ,kde se sotva otočí ,v naprosté samotě!Nahlas jsem však vyslovila pouze:
,,Kolik?“
Nakonec jsem si ji za neuvěřitelně přemrštěný peníz přece jen odvážela.Nastupovala tak radostně a překotně,že mi nikdo nevymluví,že přesně věděla,kam se konečně vrací.Zahojená ohrádka s plechovým přístřeškem zůstávala kdesi daleko za námi,krajina se za okny auta míhala,čím blíž k naší usedlosti tím známější a krásnější.Z duše mi odplouvala všechna tíha,nashromážděná za ta léta.Mám svoji Čokoládku a vezu si ji domů…..